skingbranding-banner

Lov kaprů: Jak chytnout na svazovém revíru kapra o váze 20 kilogramů?


Je čas na rekapitulaci. Loňská sezóna je již minulostí a tak přichází doba, kdy se ohlížím, co se vlastně událo. Vracím se zpátky v myšlenkách zpět na břehy přehrad a jezer, zatímco venku už plně vládne zima. Rád se s vámi podělím o zážitky, které se mi (nám) staly během jarních lovů. Začnu hezky popořádku od začátku roku, a tak tedy…

Má sezóna roku 2017 byla specifická v jedné věci – rozhodl jsem se udělat rybářské papíry své dlouholeté partnerce. K vodě mě doprovází už nějaký ten pátek, společných výprav jsme zažili taky spoustu, a tak přišel ten pravý čas, abych vytáhl zaprášené kartičky sladkovodních ryb. Holka je to sečtělá, k přírodě tíhne od mala, neočekával jsem tedy výraznější problémy.

Ukážu první kartičku a místo rodového a druhového názvu slyším: „Ježíš, máš to naopak, otoč tu kartičku.“ Mrknu okem, co jsem to vlastně ukázal a hle, odvětím: „Drahá, to je tolstolobik.“ Takže tak. Nicméně to bylo jen jedno klopýtnutí a po pár dnech studia a úspěšném složení zkoušek již třímá svou první povolenku v ruce.

 

Neznámé jezero

Volba lokality, kde bychom mohli strávit týden u vody je s přibývajícími zákazy bivakování čím dál složitější. Aby byly zachovány podmínky klidu, pěkné přírody a hezkých ryb, musíme hledat vzdálenější vody od našeho bydliště. Nakonec jsme se po válečné rodinné poradě shodli a začátkem května se rozhodli vyjet vstříc novým dobrodružstvím na vodu, kde jsem ještě nikdy nelovil.

Na mapách jsme si vytipovali místa, kde bychom se rádi usadili a týden před výpravou jsem po práci místa navštívil. Auto jsem nechal na odlehlém parkovišti a šel se blíže podívat, co nás vlastně čeká. V dohledové vzdálenosti vidím několik bivaků, což nám ihned ruší podmínku klidu. „Nevadí, voda pěkná, sednu na břeh a mrknu se, jestli uvidím loupnout se kapříka,“ říkám si.

Usadil jsem se na břeh a pozoroval klidnou hladinu krásného, rozlehlého jezera. Ač toto jezero není až tak daleko od místa, kde žijeme, příroda zde je jiná, než na co jsme zvyklí. A to především díky ptactvu – divoké husy zde nejsou vzácností a hnízdící ptáci na jednom z ostrovů koncertují tak, jako to známe ze stanice National Geographic. Mimo ornitologie se žádná akce nekonala, ale prostředí se mi moc zamlouvalo – takže „hasta la vista baby“.

Týden příprav se nesl v duchu rolování boilie, vaření partiklu, a chystání věcí. Mám to rád. Čas utekl jako voda a v neděli obědového času již řadím věci, partnerku a zlatého retrívra Ginu do auta. Po příjezdu vidím, že se spousta míst uvolnila. V dálce také pozorujeme balícího se rybáře, který byl u vody i před týdnem. Prohodím pár slov o reliéfu dna, abych si tak ušetřil čas strávený mapování markerem.

„Za týden jsme chytili ve dvou jednoho kapra 12+.“ Oukej moc to nejde, nevadí. Máme týden na to, abychom si udělali vlastní obrázek. Usazujeme se na místě tak, ať máme  několik set metrů volného břehu po obou stranách. Musím totiž lejdy naučit nahazovat i s těžšími věcmi, než je splávek na ouklejky nebo třpytka, a tak bych se rád vyvaroval konfrontaci s opodál lovícími. A samo, že i pro samotný lov máme rádi větší klid.

Tábor rozbalen, markerem ještě zjištuji v dohozové vzdálenosti, zda měl odcházející kolega pravdu o reliéfu dna a chystám krmení. Pravdu měl, před námi přímo od břehu byly 4 metry bez výrazných nerovností, které se prý táhnou až někde na vzdálenost 200 metrů. Z předchozího pozorování jsem viděl, že většina místních krmila raketami do 80 metrů.

Natáhl jsem tak lovné místo v maximální možné dohozové vzdálenosti a hned na začátek se snažil místo oživit vařenou pšenicí a řepkou, které jsem na místo dopravoval raketou S-Pomb. Celkem jsem si s sebou vzal 20 kilo této směsi, které jsem se chystal vyházet v prvních třech dnech. Je to „super“ házet takové množství raketou, doporučuji určitě každému. Po partiklu přišel na řadu zalitý, půlený, pěkně vysušený boilies, který jsem dopravoval menší raketou od FOXe pěkně 15 metrů za místo nakrmené partiklem.

Po hodinovém pumovém útoku na vodní hladinu přišlo na řadu chystání prutů. Celkem vhod přišlo, že má babička ukončila svou dlouholetou rybářskou kariéru a svůj rybářský vercajk tak předala mé milé, která svou činnost lovkyně vodních obrů právě začínala. Pruty Speedmaster od Shimana téměř nejevily známky používání, babička se k nim hezky chovala, co víc si přát?

Na své dva pruty jsem našil panáčka doma rolované švestičky a malé pepřové plovky. Lejdy si našila (samozřejmě až po upozornění, ať na její pruty nesahám) kuličku nejreflexnější a nejvoňavější ze všech voňavých – jak taky jinak. Své dva pruty po levici jsem nahazoval směrem k  zátoce, co možná nejdál a pruty lejdy jsme umístili směrem na volnou vodu.

Co čert nechtěl, jdu do vody se čtvrtým prutem po babičce, který opět podotýkám téměř nejevil známky používání, zamířím, pořádně se opřu a prááááásk. V ruce mi zůstává naviják se spodní částí prutu a prut (teď už jevil výrazné známky používání) od sedla na horu letí jako oštěp Báry Špotákové směrem do jezera. Nutno podotknout, že za hlasitého fandění místních domorodců dojíždějících denně na babetách. Na začátek výpravy velice „povzbudivé“.

Je známo, že místní osádka se ve většině případů skládá z kaprů velikosti 70 až 80 čísel. Tohle věstí, že bychom mohli ukojit naši loveckou vášeň, s čímž jsme sem také jeli. Po pár hodinách tak máme nahozeny tři želízka v akci. Ještě v podvečer se ozve prut od lejdy a ta si vytahuje prvního kapra a hned téměř k desíti kilogramům. Její první ulovený kapr a hned takový krasavec.

Po prvním záběru dokrmuji pár kilogramů partiklu a poté i boilie. V kbelíku mi zůstává pár hrstí pšenice a tak ji vyhazuji pár metrů od břehu. Po celodenním shonu konečně usedáme. Do konce povolené lovné doby se nic neděje a tak uleháme a chystáme budík na 3:30 – Tohle už tak moc rád nemám, ale nedá se nic dělat.

 

Série záběrů úspěšných i promarněných

S ranním budíkem házím do vody pár raket a poté i tři pruty s čerstvými nástrahami. Výhodou je, že lejdy spí v teple spacáku a já tak mám širší prostor pro volbu, co se bude houpat pod háčkem. Dvě dvacítky na všechny tři pruty a uvidíme, co to udělá.

Čekám na východ sluníčka a jsem v napětí, co se bude dít. Po chvilce mi padla hlava, akce žádná, španuju se tak na lehátko a jdu dospat ráno. První záběr přichází až v 9 hodin. Zase prut partnerky a zase ryba kolem 80 čísel. Samo že začátečnické štěstí.

Ať se snažíme sebevíc, po zbytek dne nic nepřichází. Raketuji v několika fázích další várku krmení. Krájím boilie, zalévám tekutou potravou, drtím krushou, záběr se nedaří udělat. Ani ryby se přes den neukazují.

Během celodenního klidu mi taťka poslal čtvrtý prut. Konečně tak budeme v plné zbroji. Prut navážu, nahodím a za pět minut se udělá obrovské kolo v místě, kde jsem házel hrsti pšenice. „Chci chytat na splávek,“ slyším od mé milé spolulovící. Fajn, stahuji právě nahozený prut, dávám jí do ruky plavačku, krabičku s červy a jdu se pustit do večeře. Po pěti minutách, kdy připravuji jídlo, slyším proklouznutí brzdy, otočím se a vidím plavačkový prut v plné akci – ani ne tak ze souboje, jako z obrovského perlína visícího na háčku. Perlín byl zralý na zlatý odznak, samo že opět začátečnické štěstí.

Všímám si v okolí, že všichni krmí pouze v podvečer. Jakmile odbije 19. hodina, rakety začínají dopadat na vodní hladinu. Má to své opodstatnění, je to nejspíše místním zvykem, pokud přichází záběry jen v noci.

V 21 hodin se ozve můj krajní prut. Bohužel se ryba po chvíli vypíná. To samé se opakuje patnáct minut před ukončením doby lovu. Záběr, pár metrů rybu potáhnu a poté vypínám. Nedá se nic dělat. Pruty stahuji a dokrmuji pár raket naslepo v domnění, že se dočkáme ráno nějaké akce.

S dalším ranním budíkem vstávám, ale již nedokrmuji. Nahazuji všechny čtyři pruty a čekám co se bude dít. Od 5 do 8 tři ryby 60 až 70 čísel. Supr! Do večera to byly jediné tři ryby. Přes den už nekrmím vůbec. Partiklem krmíme už jenom perlíny.

Před večerem měním návazce za nové s ostrými háčky. V posledních letech nechytám na jinou koncovou sestavu, než je helikoptérová montáž s návazcem D-rig z fluorocarbonu. Nemotá se, ryby se nevypínají, nač ji měnit?

Nahazujeme a čekáme, co nám odkryje večer. Místo toho, aby bylo větší teplo, začíná být s přicházející nocí fakt zima. Měním tedy kraťasy za tepláky, radegast za čaj a nasávám noční atmošku za občasného kuňkání místních skokanů. 20. hodinou se ozývá můj hlásič, přisekávám a ryba si bere první metry přes brzdu. Bezva – první větší kousek. Souboj je poté ale v mé režii a já tak můžu podebrat prvního šupíka, který se přehoupnul přes 10 kilogramů.

Za hodinu přichází další záběr, bohužel po chvíli mi řeže háček v návazci. Sotva prut nahodím, přichází další záběr, ale rybu vypínám. Na můj vkus vypínám dost ryb. Ten návazec z fluorocarbonu mohu fakt doporučit. Do konce povolené denní doby lovu již nic nepřichází. A tak pruty balím a uleháme do našich teplých spacáků.

Na delší výpravy s sebou beru rád psa. Mimo to, že se u vody vyběhá (občas i vyválí v nespecifikovatelných věcech), mám po ruce i celkem osvědčený hlídací systém, který štěká na všechno, co se hne. V 1 hodinu ráno svítí na pruty dvě osoby. Ani nevím jak, letím ze spacáku a křičím „Hej co je?!“ Z druhé strany se ozve: „Rybářská stráž, v klidu, spěte dál.“ Poslušně tedy ulehám a spím dál. Retrívr ani nevstanul.

Následující den chytám přes den dva dorostence. Nejdou ani perlíni. Večer přichází dva kapři 70+ na pruty lejdy. Já jednoho opět uřezávám. Většina záběrů chodí z volné vody a já jsem tak spíše za servismana mé milé, která mimo jiné má na této výpravě začátečnické štěstí, žejo. Ochlazení už je opravdu citelné, mají přijít tři zmrzlí a pranostika nám dá nejspíše za pravdu…

 

Tři zmrzlí a noc obrů

S krmením přes den jsem se už úplně rozloučil. Větší ryby chodí pouze v noci a během dne jsou záběry pouze ojedinělé. Stejně jako dva šupináči, kteří to lejdy vzali kolem poledne. Musím říct, že většina vytažených ryb byla ve velikosti okolo 10 kilo, takže s průběhem výpravy jsem byl nadmíru spokojený, stejně tak jako má milá.

Už od rána byl cítit chlad. Takový ten chlad, o kterém víte, že bude celý den, ač svítí slunce sebevíc. Kolem třetí hodiny odpolední, krátce po šlofíčku přišel obrovský, černý mrak a z něj se spustilo krupobití doprovázené nárazovým větrem. Teplota tak spadla opět o pár stupňů níž. Zalezlí v našem příbytku jsme přečkali tuto patnáct minut trvající sibérii. Následně zpoza hrůzostrašně vypadajícího mraku opět vysvitlo slunce.

Pro pohyb a aktivitu ryb se nemohlo stát nic lepšího. Krupobití s deštěm ustálo, ale nárazový vítr stále silně foukal na naši stranu. Na večer jsem nachystal dva kilogramy švestkového boilie zalitého tekutou potravou a naházel jej na naše horké místo. S citelným ochlazením krmení raketou nebylo úplně jednoduché. Nepředpokládal jsem, že bychom potřebovali zimní rukavice, člověk musí v dnešní době počítat se vším.

Po nakrmení jsme nabili naše zbraně čerstvými nástrahami a poslali je do hlubin jezera. Nejvíc ze všeho jsem rád, když jsou pruty nahozeny na svých místech a mám z toho dobrý pocit. Znáte to: Nához sedne, těsně před dopadem olova na hladinu zabrzdíte odvíjející se vlasec, vidíte, jak se návazec vyrovná a víte, že nástraha je tak připravena splnit svůj účel. Jedinou starost mi pak dělá to, ať se u břehu nehodí perlín. Pro jistotu jsem vždy v podvečer schovával plavačkový prut pryč z dohledu.

Slunce již zapadalo za horizont a od našich úst se linula hustá pára. Ochlazení již bylo opravdu citelné, čemuž dávaly za pravdu kulichy na našich hlavách. Napětí se dalo krájet, záběr visel ve vzduchu. Najedou naše oči spočinuly na chodníčku vedoucím k našemu bivy city. Přímo po uličce se šinul malý, tmavý tvor, který byl blíž a blíž. Já tipoval gremlina, lejdy bobra. Retrívrovi bylo fuk co to je, hlavně chtěl pustit z vodítka. Jakmile zvíře došlo k našim nohám, nebylo pochyb. Ježek! Podle nás ochočený, který někomu utekl, páč jedl skoro z ruky. Bohužel jsme jej nemohli vrátit majiteli neboť těsně před setměním přišel záběr – malý kapr kolem 50 centimetrů. Velice důležitou skutečností bylo, že přišel na můj prut a já se tak konečně začal rozjíždět jako lokomotiva.

Pomalu padla tma, slunce již plně nahradil kulatý měsíc. Byl úplněk. Zima už byla taková, že jsme byli nuceni vklouznout do našich spacáků. Zatímco má drahá si lebedila v komfortu fleecového spacáku, já zkoušel zahřát dvacet roku starý, vojenský spacák. Po třičtvrtě hodině v zimní bundě a s kulichem na hlavě začínám poprvé cítit náznaky tepla. Lejdy se ponořila do hlubokého spánku. Z ničeho nic se jedním tónem ozval její hlásič. Na nic nečekám, letím ze spacáku a venku již sleduji prut, který přechází v plynulou jízdu. Přisekám a na druhém konci cítím pěknějšího soupeře. „Zlato jdeš si ho vytáhnout?“. Z bivaku ticho a tak zdolávám. Za deset minut mám v síti krasavce přes 10 kilo váhy. Krásný, zdravý a čistý.

Kapra pouštím a jdu znovu připravit prut k náhozu. Měsíc svítí takovým způsobem, že již skoro nepotřebuji čelovku. Hraju si i s myšlenkou, že prut nenahodím. Za prvé by to bylo na slepo a za druhé, máme v ohni ještě tři želízka. Rozhodnuto, nachystám jej na ráno, místo nechám v klidu. Prut opírám o bivak a chystám se našít nástrahu.

V tom se ozve opět jedním tónem druhý prut mé spící drahé. Otočím se a vidím vyšponovaný swinger. Hlásič dá dalšími třemi tóny najevo, že na druhé straně opravdu něco je. Neváhám a prut přisekávám. Reakcí je tupý, rozvážný tah. Lehce povoluji brzdu a nechám soupeře ujet pár metrů. „Zlato, ten je hodně slušný, jdeš si ho vytáhnout?“. Na tuhle výzvu již slyším zvuk zipu spacáku a do pár chvil stojí po mém boku (značně rozladěná, že nemohla dokončit již rozdělaný spánek).

Předávám jí prut do rukou a jdu připravit podběrák s podložkou z předchozího souboje. Po pár minutách vypadá, že soupeř si dá říct a lejdy ho tak svou jemnou rukou přitahovala blíž a blíž ke břehu. Ryba ujela dost metrů do strany a tak kráčíme po břehu dále od našeho dočasného příbytku za silného svitu velkého, kulatého měsíce, který osvětloval celou krajinu jezera. Po dalších patnácti minutách už je ryba dost blízko. Z vyvýšeného břehu ve světle čelovky zatím nejde ryba vidět. Beru do ruky podběrák, podložku a brodím se po pás do vody. Vypínám čelovku a sleduji vodu.

Pár metrů přede mnou slyším na hladině silný závar. Je to zvláštní, neslyším zvuk brzdy. Otočím se a vidím prut v plné parabole a lejdy, která s brzdou „natvrdo“ nedává rybě ani centimetr prostoru. Ježí se mi kůže po těle „Drahá, prosím povol trošku tu brzdu“. Normálně se to nestává, ale nyní skutečně udělala to, oč jsem ji žádal. Souboj se tak plně odehrával přímo u břehu. Rybě docházely síly, lejdy toho využila a dostala jí na hladinu. Přede mnou se najednou objevilo obrovské tělo kapra osvícené pouze měsícem.

Dávám pod kapra podběrák a snažím se jej podebrat. S ohledem na velikost ryby to není až tak jednoduché, ale daří se. Máme ho v podběráku. Vyndávám ramena z tyče a zkouším jej zvednout v síti na podložku. Ani mě nepřekvapuje, jak je to těžké s ohledem na jeho délku. Kapra vynášíme na břeh a zapínáme čelovku. Konečně ho vidíme v plné kráse. To co se mě za 20 let rybaření nepovedlo (no taťka čeká taky už nějakých 40 let), se povedlo mé drahé hned na první výpravě. Krásný, divoký šupináč s délkou 1 metru a váhou přes 20 kilogramů.

Focení není až tak snadné, ale na první dobrou se nám daří. No daří. Z 10 fotek jsou použitelné dvě. Z celé té situace jsem byl rozklepaný jak ratlík, a tak stabilizátor objektu nebyl schopen ustát kadenci třesu mých rukou a pár fotek jsem mázl. Což je ovšem maličkost v porovnání se zážitkem, který jsme spolu právě prožili.

Po chvíli ukládáme kapra na podložku (která je mimochodem stejně dlouhá jako on – čas zvážit koupi nové podložky) a jdeme jej pustit. Do konce denní doby lovu už záběr nepřichází, stahuji zbylé dva pruty a jdeme ulehnout. Trvá více než hodinu než usnu, vyplavující se endorfiny dělají své. Alespoň jsme se pořádně zahřáli.

S ranním budíkem vstávám poměrně rychle. Zima, která byla večer, už není. Nyní je totiž neskutečná kosa. Jinovatka všude kolem ukazuje, že po půlnoci bylo pod nulou. Měsíc svítí stále, jako by byl den a mlha se povaluje po vodní hladině.

Mnu si ruce a jdu postupně do vody nahodit všechny čtyři pruty. Po chvilce jsou připraveny a srovnány jeden vedle druhého. Měsíc pomalu zapadá za obzor a začíná se rozednívat. No, rozednívat, celou noc to vypadalo jako ve dne. Hnízdící ptáci zahajují svůj koncert a mlha nad hladinou se pozvolna rozpouští. Čekám u prutů a kochám se tou scenérií, kterou nám příroda v těchto dnech připravila. Když vstávám s ranním budíkem, abych jako obvykle nahazoval se začátkem denní doby lovu, přepadá mě většinou únava. Nevím, jestli je to nějaký šestý smysl, ale když má přijít něco pěknějšího, spát se mi nechce. Stejně jako toto ráno.

Stojím u prutů, koukám do vody a najednou se ozve jeden z prutů. Hádáte správně, můj to není! Přisekávám a ihned na začátku znova cítím, že to nebude nic menšího. Tupý tah do strany, žádný zběsilý úprk. „Zlato, pěkná ryba, jdeš si ji vytáhnout?“ Ano, skutečně jsem to řekl, ovšem ne dostatečně zřetelně na to, abych mou drahou vzbudil. Na mou duši, že absolutně nezištně.

A tak jsem vzal otěže zdolávání do svých rukou. Bez výraznějších problémů dostávám rybu po dalších pěti minutách do blízkosti břehu. Zde ale nastává tanec. Několikrát ryba vyjede přes brzdu zpět na volnou vodu, aniž by se mi ukázala. Začínám být nervóznější. Přitahuji brzdu a snažím se rybu dostat ode dna. Je těžká, ale po chvíli se mi to daří. Voda se otevírá a na hladině se ukazuje dlouhý šupináč. Nohy se mi klepou, házím do vody podložku s podběrákem, ze kterých pozvolna mizí jinovatka a brodím se blíž k šupináči. Ten z posledních sil zabírá a snaží se dostat zpět na volnou vodu. Cívka navijáku se točí, ale kapra po pár metrech dobržďuju a navádím zpět do mé blízkosti. Čtyři metry ode mě se položí na hladinu.

V těchto momentech si vždy vzpomenu, jak je blbé, že jsem podběrákovou tyč už dvakrát zlomil a zkrátil jí tak skoro o polovinu. Využívám situace a kapra podebírám s nataženou rukou, seč mi síly stačí. Je tam! Máme druhého velikána. Krásný, zdravý a bojovný šupináč už ležel volně na podložce. Vejdu do bivaku a snažím se probudit mou milou. „Zlato cvakneš mě?“ S nechutí vylézá z tepla spacáku. Věděl jsem, že když uvidí venku její prut, bude problém. Vzbudím ji a ještě vytáhnu kapra jako sele na její prut. To už je dostatečná porce na to, abych si snídani chystal sám. Co snídani, jídlo do konce výpravy! Kupodivu to udržela v sobě, sice mi je tato situace předhazována do dnes, ale na to se historie neptá. Pořizujeme pár rychlých fotek a pouštíme toho téměř metrového, osmnáctikilového krasavce zpět do jeho domova.

V rozmezí 6 hodin jsme tak přelstili dva nádherné karpy. Příroda v čele s počasím udělala své. Pět minut po puštění druhého velkého krasavce přichází záběr, tentokráte na můj prut. Nekecám. Zvednu prut, přiseknu a s rybou ihned ztrácím kontakt. Pecka. Nevadí, znova umisťujeme pruty na svá místa a čekáme. Celý den se ale již bohužel nic neděje. Tak nějak mi to ale po předchozích zážitcích nevadí. Dokola si prohlížím fotky v pohodlí křesílka, pocucávám Radegast desítku a směju se jak měsíček na hnoji. Začíná se znovu oteplovat.

Tak jako na konci každého dne se připravujeme na večer a jsme plni očekávání, co nám přinese. Kupodivu až na jeden záběr v devět hodin v podobě malého dorostence je klid. O půlnoci balíme, ráno zase nahazujeme. Teplota začíná stoupat, a tak opět měníme teplé oblečení za kraťasy. Na záběrech to jde znát. Ráno ani ťuk a nás čeká poslední večer. Vzhledem k předchozí aktivitě omezuji krmení a raketou posílám už jen polovinu předchozích dávek. Bohužel, přichází jen dva malí dorostenci a tak opět balíme, pícháme háčky do oček a jdeme spát.

S ranním budíčkem vstáváme do sychravého rána. Venku mžilo. Tohle mám na balení taky „rád“. Není nad to balit všechny věci mokré s tím, že je budete doma znovu rozbalovat, aby proschly. Naštěstí se v dopoledních hodinách vyčasuje. Většinu věcí máme již sbalených, zbývají pruty. Neskutečné se stalo realitou – mám záběr na můj krajní prut, ze kterého se vyklubal téměř desetikilový šupík. Společně jej pouštíme a balíme zbylé pruty. Je konec.

Co říci závěrem? Štěstí stálo na naší straně. Tedy na naší, abych předešel nařknutí z přivlastňování si cizích úspěchů, štěstí stálo na straně mé lejdy. Krásné jezero s nádhernými rybami a přírodou jsou zážitky, ze kterých budeme mít krásný pocit ještě hodně dlouho.

Jaro je ale v plném proudu, a tak pokračujeme dále, nyní na velké přehradní nádrži….

Tomáš&Číča

Nové články v rubrice

Úspěšné chytání kaprů: Lov kaprů ve studené vodě. Jak na to?

admin | přečteno: 828x | 4.01.2018 | Žádné komentáře

Dopředu jsem si naplánoval zahraniční výpravu na svazovou vodu na …

Lov kaprů: Jak chytnout na svazovém revíru kapra o váze 20 kilogramů?

admin | přečteno: 688x | 3.01.2018 | Žádné komentáře

Je čas na rekapitulaci. Loňská sezóna je již minulostí a …

Lov kaprů v extrémně těžkých podmínkách: Jak být úspěšný?

admin | přečteno: 883x | 5.12.2017 | Žádné komentáře

Blíží se mnou tolik vytoužené volno a já přemýšlím, kam …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *