Jezero Lago di Molveno se nachází v provincii Trento u stejnojmenného města. Jezero leží na úpatí pohoří Brenta s nejvyšším vrcholem Cima Tosa 3 173 metrů nad mořem. Vzniklo před více jak 4000 lety v důsledku masivního sesuvu půdy. Jeho rozloha je 3,3 km². A hloubka dosahuje až neuvěřitelných 123 metrů. Toto místo patří k naprosto okouzlujícím koutům naší planety. A my měli to obrovské štěstí si tady zachytat…
Po naplánování a zarezervování kempu zbývala poslední otázka. Jak je to s rybařením? Jedinou informaci, kterou jsem od táty dostal, byla ta, že na rybaření máme tři dny. A tak jsem zabrousil na internet. Po důkladném hledání zněl plán takto: První den rybaření na Lago di Molveno, další den Sarca River a nakonec Lago di Nembia. To zní slibně, co říkáte?
Do Itálie bereme pouze muškařinu. Na obě jezera jsem připravil pruty (AFTMA 7 – 8) a k tomu navijáky se šňůrami od rychle potápivých až po plovoucí. Na řeku jsem zabalil velmi jemné pruty (AFTMA 2 – 3), které se nám už mnohokrát osvědčily. Připravil jsem ještě menší kufr s vázáním, kdyby bylo potřeba něco narychlo dovázat. Ještě pár věcí a rybařina byla připravená.
Konečně v ráji!
Po deseti hodinách cesty přijíždíme na místo. Vítá nás úchvatný pohled na jezero s jasně modrou vodou, ležící v nadmořské výšce 864 metrů. Po příjezdu do kempu stavíme stany a chystáme oběd. Následně jdu zjistit, jak je to tu s rybařením. V místním baru po krátké debatě s obsluhou kupuji povolenku na další den. Na večer se jdeme ještě na chvíli projít podél jezera, kde hned vidím plavat spousty ryb v průzračné vodě – většinou se jedná o plotice a tlouště. Po příchodu do kempu se mi hlavou honí jediná myšlenka: „Jsou tu vůbec nějací pstruzi?“ To hned zjistíme!
Je tady první den rybaření. Beru nymfový prut a jdu prochytat přítok ústící do Molvena. Po příchodu na místo mi je hned jasné, že to nebude jen tak. Vidím hejno tak deseti ryb, které se drží u dna a občas se zvednou, aby něco sebraly. Ryby jsou v proudu a jde těžko poznat, co je to za druh.
Voda je křišťálově čistá. A tak po zkušenostech ze Slovinska volím fluorocarbon 10 mm a černou mikronymfu. První nához a hned se jedna z ryb zvedá. Ale nedobírá! Na pátý nához to přijde. Záběr! Ryba pěkně cuká. V prutu cítím krásný tah. Jsem zvědavý, s kým mám vlastně tu čest. Už vím! Po chvíli se totiž objeví tloušť. Má rovných 40 čísel.
Žádní pstruzi, jenom tloušti! Asi po dvou hodinách mám na kontě 9 tloušťů v rozmezí od 
30 do 40 centimetrů. Jdu pár metrů proti proudu k poslední kaskádě, kde měním nymfu. Je podobná, jenom má tělo z béžového dubbingu. Na tyhle jsem slavil úspěch na Soče. Ještě kouknu pod pár kamenů v řece. Jo, jsou tam! Pod kameny vidím malé béžové larvy jepic. „Tohle už musí fungovat,“ říkám si.
Jenže zase! Po pár náhozech mám „jenom“ dva menší tloušťě. „Ještě pár náhozů a jdu na oběd,“ pomyslím si. Buch! Záběr! „Další tloušť,“ napadne mě. Po chvíli tahání vidím siluetu těla. Zpozorním. To bude určitě pstruh! Ale chyba lávky! Přichází překvapení dne! V podběráku se mi totiž převaluje se sytě oranžovým břichem nádherný siven alpský. Má pěkných 41 centimetrů. Šup s ním zpátky do vody.
Překvapení, které nepotěšilo…
Den druhý. Večer se údolím prohnala silná bouřka a s rybařením na řece to nevypadá dobře. Ale ráno si říkáme, že když už jsme tady, tak to přece jen zkusíme. Naházíme věci do auta a jedeme dolů na Sarcu. Cestou si musíme ještě koupit povolenku a zajet do nedalekého města. Během hodiny vše vyřízeno, teď jenom najít to správné místo. Prohlížíme mapu a vybíráme úsek za vesnicí Ponte Arche. Auto necháváme naproti restaurace a scházíme strmým svahem k vodě.
Oba dva máme nymfové pruty. Po příchodu k vodě vidíme, že je voda kvůli silnému dešti vylitá z koryta a dost zakalená od vápence z hor. Jdeme proti proudu. Po chvíli má táta záběr! Pěkný potočák! Jo, tohle je dobrý začátek. Po hodině chytání mám jednoho duháče a menší potočáky. Táta je ještě úspěšnější – má tři duháče a pár potočáků, všechno kolem 35 čísel.
Dalších pár metrů a přichází další záběr! A v podběráku tentokrát plave krásný pstruh mramorovaný. Zase něco málo kolem 35 až 40 centimetrů. „Chtělo by to něco většího,“ říkám si. S touhle nádhernou rybou jsem měl tu čest už ve Slovinsku. Tam jsem měl v soutěsce na prutě mramoráka kolem 70 čísel. Ale kvůli silnému proudu, a skoro nemožnému přístupu k vodě, jsem ho tehdy nevytáhnul. Postupujeme dál proti proudu. Táta hlásí taky nějaké mramoráky. Po další hodině máme každý tři ryby.
Rozhodujeme se popojet dál proti proudu. Jenomže to ještě netušíme, co nás čeká u auta. Když k němu dorazíme, tak je nám hned jasné, že chytání pro dnešek skončilo. U spolujezdce je rozbité okno a vedle řadicí páky leží obrovský kámen z řeky. Všude jsou stopy rukou od bahna, jak se snažili nakouknout přes kouřová skla dovnitř. Naštěstí v autě nebylo nic, co by mohli vzít. Po téhle příhodě se vracíme „značně rozladěni“ zpátky do kempu. Pro dnešek dochytáno. I přes značnou nechuť se jdeme na večer ještě podívat k jezeru Nembia, abychom věděli, co nás zítra čeká.
Pstruh z říše snů!
Je tu poslední den rybářské výpravy. Ráno kolem osmé kupuji povolenku na jezero Lago di Nembia. Tahle vodní plocha je dlouhá pouhých 400 metrů a široká 100 metrů. Nachází se v přírodním parku Adamello-Brenta. Maximální hloubka je něco kolem 2 metrů.
Po příchodu k vodě beru jezerní prut (AFTMA 7) a pomalu potápivou šňůru. Kvůli křišťálově čisté vodě dávám fluorocarbon 17 mm. Jako klasiku volím malou montanu. Druhý nához a hned duháč kolem 40 centimetrů. Jo, to by šlo!
Z rychlého úlovku jsem překvapený, protože při včerejší debatě mi místní rybáři řekli, že průměr je tak 3 – 4 ryby za den. Ale proč ne? Po hodině chytání mám na břehu 4 nádherné pstruhy od 40 do 49 centimetrů. Zkouším vyměnit mouchu – beru malou olivovou luru. Pár náhozů a bez záběru. „Dám tam pakomára,“ říkám si v duchu.
Když v tom ale náhle asi 8 metrů od druhého břehu přijde razantní záběr. Po chvíli tahání už vím, že tohle je ryba, za kterou jsme sem přijeli! Žádné zběsilé cukání. Ne! Ryba má nekompromisní tah a dělá si, co chce. Po pár minutách se ukazuje! Obrovský pstruh potoční! Cítím, jak mě svírá nervozita. Ruce se mi třesou, jakoby mě přepadl chlad. Kus přede mnou je betonová hrana, o kterou ho kdykoliv můžu ztratit. Musím si dávat velký pozor!
Po 15 minutách strachu ho dostávám do podběráku. Viděl jsem pstruhy kolem 60 až 70 čísel, ale tohle je fakt obr. Takhle obrovskou hlavu a vysoké tělo jsem ještě neviděl! Po změření mi metr ukazuje 70 centimetrů. Paráda! Nádhera! Štěstí! Užívám si to. Tohle je něco fantastického! Pstruha si s úctou prohlížím. Je to nádherná ryba. Nejkrásnější je ale stejně ve svém živlu. A proto ho pouštím zpátky! Díky!
Během dne postupně měním mouchy. A přináší to úspěchy! Vychází to 2 až 3 ryby na mouchu, pak delší dobu nic. Občas vidím ryby něco sebrat. „Zkusíme dát suchou,“ říkám si. Ale po pár náhozech bez záběru. Měním mouchu za menší jepici šedé barvy. Pátý nához a přichází další krásný záběr! Jemné sebrání z hladiny a pak jízda. Uííí, tohle je něco! Rybu po chvíli vidím, je to další perfektní potočák. Za pár minut ho navádím do podběráku. Parádních 50 čísel! Sakra, tohle je něco! Svatý Petře, díky!
Kolem sedmé večer mám na kontě 27 pstruhů duhových v rozmezí od 35 do 55 čísel. A nesmím zapomenout na ty dva velké pstruhy potoční. Pche, a pak že se na téhle vodě chytnou 3 až 4 ryby za den. V osm hodin balíme a míříme zpět do kempu. Až tam si uvědomuji, že naše italská výprava plná překvapení končí. Ale ne na dlouho…
Příště zase na viděnou!
Více zajímavého čtení naleznete na . Videa Lukáše Jirouška naleznete na . Sledujte Lukáše Jirouška i na nebo na .
Autor: Lukáš Jiroušek
