Kbelíky sobectví? Kam až jsme ochotni zajít pro záběr?

Na první pohled vypadá všechno idylicky. Ticho u vody, kapr v podložce, spokojený rybář s úsměvem na tváři. Ale kdybychom mohli poodhrnout hladinu a nahlédnout pod její povrch, možná bychom se divili, co všechno tam vlastně plave…

Lépe řečeno leží. Tuny a tuny boilies, pelet, partiklů, směsí, granulí. Zbytky, které měly nalákat a přimět k záběru. Ale jak to doopravdy je?

Krmení jako zbraň

V moderní kaprařině je krmení jedním z hlavních pilířů úspěchu. Krmí se cíleně, promyšleně, často systematicky a s jasným záměrem – přivést rybu na flek, udržet ji tam a zvednout šanci na záběr. Tohle všechno je v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy se z krmení stává závod, soutěž ega, a někdy i ekologický hazard.

Na komerčních revírech jsou běžné desítky kilo návnad na víkend. Na svazových vodách sice ne tak okatě, ale trend je podobný – „když nechceš krmit, tak si nechytíš“. Výsledkem je, že se z vody stává skládka, do které se sype vše, co se vejde do kýble. Někdy i bez ohledu na to, jestli tam ryby skutečně jsou nebo jestli tam za dva dny nepojede někdo jiný.

Ryby to snesou. Ale co voda?

Zastánci tvrdého krmení často říkají: „Ryby to sežerou, není to problém.“ Možná. Ale co se nestihne sežrat? Kam se poděje to, co zůstane? Co to udělá s kvalitou vody? A co to udělá s přirozeným chodem ekosystému, když ryby začnou preferovat kukuřici před larvou nebo když začnou být přežrané do té míry, že přestanou brát?

Příroda má svou rovnováhu. A my ji narušujeme. Možná ne záměrně, ale rozhodně je to nepřirozený zásah. V řadě případů už ani nekrmíme pro ryby. Krmíme pro sebe. Pro svůj úspěch, pro fotku, pro video. Abychom „něco udělali“, „něco dokázali“, „předvedli se“. Z rybaření se tak stává show. A ryba? Ta je jen prostředkem.

Kolik je tedy tak akorát?

Tuhle otázku si každý musí položit sám. Krmit má smysl. A někdy i hodně. Ale mělo by to mít hlavu a patu. Mělo by to být součástí taktiky, ne bezhlavý rituál. Vždyť kolikrát člověk vidí, jak se sype do vody bez přemýšlení, bez pozorování, bez respektu. Kilo? Dvě? Pět? Proč ne deset? Vždyť „když je to tam víc, tak to líp funguje“, ne?

Jenže čím víc, tím častěji to nemá efekt. Anebo naopak: když už tam ty ryby jsou, proč by měly sebrat tvoji montáž, když mají kolem sebe švédský stůl?

Sobectví vs. respekt

Celá tahle úvaha naráží na jedno: hranici mezi úspěchem a ohleduplností. Jak ve svých úvahách neustále opakuji, rybařina by měla být i o pokoře. O vztahu k vodě, k rybě, k místu, které navštěvujeme. Ne o tom, kdo nasype víc a rychleji vytáhne.

Možná jsme si zvykli vnímat krmení jen jako nástroj. Ale možná bychom měli znovu začít přemýšlet i o jeho důsledcích. Vždyť rybník, do které dnes sypeš pytel boilies, bude zítra čelit další náloži boiliesů od jiného kapraře a tak zas dál a dál.

Jak z toho ven? Míň krmit, víc přemýšlet

Zkouším poslední dobou krmit míň. Přemýšlet víc. Pozorovat vodu, hledat stopy, reagovat na situaci. A co je zajímavé – někdy to funguje líp. Ne vždycky, ale dost často. A hlavně: odcházím s pocitem, že po mně nezůstane skládka. Mám lepší pocit z lovu. A víc si vážím každé ryby, která přijde.

foto: InRybář.cz