Kanibalismus u dravých druhů ryb není ničím výjimečným, ale u úhoře říčního se jedná o výjimečnou událost.
O to zajímavější je video, které se objevilo na YouTube na kanále potápěče Vladimíra Kulšejna, na kterém větší úhoř zřetelně požírá menšího jedince svého druhu.
Překvapený potápěč
Mezi dravci najdeme mnoho kanibalů – neznámější je v tomto ohledu štika obecná. Nemalá míra kanibalismu je ale zřetelná také u okouna říčního, candáta obecného nebo sumce velkého. Kanibalismus byl znamenaný také u pstruhů nebo lososů, zejména v uzavřených nebo přeplněných systémech.
Nejtajemnější česká ryba hadovitého tvaru vás ale při vyslovení slovního spojení „rybí kanibal“ na první dobrou nenapadne. Přesto k němu ale může v určitých podmínkách, kterými může být nedostatek potravy, dojít. To dokládá i přiložené video.
Úhoř se na něm před potápěči nejdříve evidentně snaží schovat v trojúhelníkovém prostoru na dně. Jeden z potápěčů však připlave blíž, a když cosi odhalí, snaží se to sdělit kameramanovi. Vidí totiž něco, co se nevídá často – jak úhoř žere úhoře. To se dobře ukáže o několik okamžiků později, když ryba odplave na volný prostor a v tlamě se jí svíjí zbytek menšího úhoře.
Rozmnožovací cyklus
Úhoř je bezesporu nejtajemnější rybou, která na našem území žije. Je však pravda, že aby tu vůbec nějací úhoři plavali, musí se o to starat rybářské svazy. Ještě, než řeky přehradily vodní nádrže a další překážky, vydávali se úhoři na dlouhou pouť do Sargasového moře. Když dosáhli pohlavní dospělosti (6 a více let), jejich hřbet ztmavnul, břicho zesvětlalo, zvětšily se jim oči a oni přestali přijímat potravu.
Jejich životní pouť začínala a cílem bylo právě Sargasové moře, které leží severně od Karibiku a východně od americké Floridy. Cesta dlouhá zhruba 5000 kilometrů jim zabrala 6 měsíců až rok a následně se v obrovských hloubkách (kolem 500 metrů) vytřelil. Následovala smrt – úhoři se rozmnožují pouze jednou za život.
Z vajíček se vylíhnou průhledné listovité larvy nazývané leptocefali, které se nechávají unášet Golfským proudem a dalšími oceánskými proudy k Evropě. Je to docela dlouhá projížďka, která trvá mezi 2 až 3 roky. U evropských břehů se promění v tzv. sklovité úhoře a následně ztmavnou a stávají se z nich mladí úhoři – monté.
Umělá přeprava monté do řek
A právě toto monté je u evropských břehů (pro české řeky zejména u Francie) slovováno a uměle dopravováno do revírů ČRS a MRS.
Celý tento cyklus je možný pouze díky úhořům, kteří mají volnou cestu na svůj návrat do řek, které nejsou přehrazené neprostupnými překážkami. Když v nich úhoři dosáhnou vlastní pohlavní dospělosti, opět vyrazí na svou životní pouť do Sargasového moře.
Nebyli by to ale úhoři, kdyby kolem nich nezůstalo trochu tajemství. Přestože vědcům trvalo celá století, než pochopili, jak jejich rozmnožovací cyklus funguje, dodnes nevědí všechno. Jelikož rozmnožování probíhá v obrovských hloubkách, nikdo například zatím nepozoroval úhoře přímo při tření.
Foto: InRybar.cz
