Stačí otevřít sociální sítě. Fotka ryby, pod ní sotva pár gratulací… a pak to přijde.
Komentáře typu: „Určitě chycené na soukromáku.“ „Ten má času, já chodím do práce.“ „Bez echolotu by nechytil nic.“ „Tohle už není rybařina.“ A člověk si občas říká – kdy jsme se v tom všem vlastně ztratili?
Rybařina bývala útěk
Od práce, stresu, lidí i každodenní rutiny. Byla o tichu u vody, o ranní mlze nad hladinou, o promrzlých prstech při prvním záběru sezony. Byla o chvílích, kdy člověk seděl sám na břehu a připadal si svobodněji než kdekoliv jinde na světě. Pocit, který se nedá popsat, dá se jen zažít.
Jenže dnes to často vypadá, jako bychom zapomněli, proč jsme k vodě vůbec začali chodit.
Všechny nás přece spojuje stejná věc
Místo radosti z cizího úspěchu hledáme důvody, proč ho zpochybnit. Místo inspirace přichází závist. Místo respektu posměšky. A místo obyčejného „gratuluju“ často nastupuje potřeba dokazovat, že právě naše cesta je ta jediná správná.
Kapraři proti vláčkařům. Svazovky proti soukromákům. Staří rybáři proti mladým. Ti s echoloty proti těm bez nich. Jako bychom se neustále potřebovali rozdělovat do skupin a bojovat mezi sebou. Přitom nás všechny spojila úplně stejná věc.
Ten pocit, když…
Ten jedinečný pocit, který člověk zažije, když se rozjede splávek. Když zabzučí hlásič do tiché noci. Když pod nohama zapraská ranní jinovatka a nad vodou se začne probouzet nový den. Kvůli tomu jsme u vody poprvé zůstali déle, než by bylo zdrávo. Kvůli tomu jsme začali vstávat ve čtyři ráno. Kvůli tomu jsme utráceli první výplaty za pruty místo za něco „rozumného“. Snad každý z nás řekl větu: „Ještě jeden nához a jdu!“
Nikdo nezačal rybařit proto, aby jednou seděl na internetu a porovnával, kdo chytil větší rybu.
Možná je problém právě v tom, že jsme si z rybařiny udělali závod. Za větší rybou. Lepší fotkou. Dražším vybavením. Silnějším příběhem. Jenže čím víc se ženeme za dokonalostí, tím častěji nám uniká to nejdůležitější – obyčejná radost. A přitom ty nejhezčí vzpomínky často vůbec nejsou o rekordech.
Jsou o první chycené rybě. O té výpravě, kde se nechytlo vůbec nic, ale stejně na ni člověk nikdy nezapomene. O kamarádech u vody. O chvíli, kdy člověk seděl sám potmě u vody a připadal si najednou strašně malý oproti přírodě kolem sebe. To je skutečná rybařina. Ne komentáře. Ne závist. A už vůbec ne potřeba neustále někomu něco dokazovat.
Až jednou nebudeme moct k vodě chodit, pravděpodobně si nevzpomeneme na to, kolik lajků měla fotka našeho úlovku. Ale vzpomeneme si na ten klid. Na ranní vzduch. Na smích kamarádů. Na zvuk cívky v tichu večera.
A možná právě tam bychom měli znovu začít hledat to, co se z dnešní rybařiny trochu vytrácí. Vášeň. Pokoru. A hlavně radost.
Petrův zdar!
foto: InRybar.cz
Souhlasím s tebou 🐟👍
Přesně 👍🏾👍🏾👍🏾👍🏾👍🏾
Souhlas. Bohužel celý život je o tomto ať se jedná o bydlení, auto, oblečení. Je to smutné
Díky za článek se kterým se úplně ztotoznuji,krásně popsaná pravda. Můj názor je ,že rybáři už nejsou rybáři ale lidi co si koupili povolenky a drahé vybavení a potřebuju to všem okolo ukázat. To kouzlo rybařiny úplně vymizelo ale mě se to naštěstí netýká ,pořád rád chodím k vodě na ryby se starým vybavením a s policajtama mezi očka jen bych tedy ocenil ,kdyby bylo méně lidí u vody a méně odpadků po nich . Doba je teď úplně hrozná