Rybářské obchody dnes přetékají novinkami. Ultralight pruty z uhlíkových vláken, navijáky s dokonale hladkou brzdou, vlasce a šňůry, které se chlubí neviditelností pod vodou. Člověk by mohl získat pocit, že bez toho všeho se u vody neobejde, ale…
Pak přijdeš k řece, uvidíš staršího pána s prutem, který již pamatuje a ejhle – je to on, kdo má první rybu na podložce. Jak je to možné? Je snad starý vercajk lepší než ten nový? Nebo jde o něco úplně jiného?
Technika jako berlička, ne jako umění
Nejnovější vybavení má bezesporu své kouzlo. Umožní ti házet dál, chytat přesněji, zdolávat rybu jistěji. V mnoha situacích ti usnadní cestu. Ale ať stojí sebevíc peněz, jednu věc neumí – nedokáže z tebe udělat rybáře. Nenaučí tě číst vodu, odhadnout, kdy ryba přijde do mělčiny, nebo kdy se stáhne hlouběji. Nenaučí tě rozpoznat, že právě tohle šplouchnutí u rákosu není kachna, ale amur.
Moderní vybavení je jen nástroj. A nástroje mají smysl jen tehdy, když víš, jak je použít.
Kouzlo starého náčiní
Možná sis někdy zkusil chytat se starým teleskopem, který se prohýbal víc, než bylo zdrávo. Nebo s navijákem, jehož brzda fungovala spíš na principu „buď všechno, nebo nic“. Není to pohodlné. Ale má to svou hodnotu – učí tě spoléhat na sebe. Na své ruce, cit v prstech, klid v zápěstí. Když rybu zdoláš s takovým vercajkem, cítíš, že jsi to byl ty, kdo vybojoval vítězství, ne uhlíkové vlákno nebo titanová osa v navijáku.
Starý cajk je školou rybařiny. Ne proto, že by byl lepší než ten moderní, ale protože tě donutí opravdu vnímat a učit se.
Vztah k rybě, ne k cenovce
Ryby nerozlišují, kolik stál tvůj prut. Je jim jedno, jestli je zdoláváš s posledním modelem navijáku, nebo se starou klikou, která vrže. To, co vnímají, je, jak s nimi zacházíš. A tady se láme chleba. Opravdový rybář není ten, kdo má nejlepší vybavení, ale ten, kdo k rybě přistupuje s respektem. Kdo ji zdolá férově, kdo ji po ulovení šetrně pustí, kdo chápe, že ryba není trofej pro fotku, ale živý tvor.
A právě tohle je něco, co ti žádný obchod nikdy neprodá.
Očekávání versus realita
S nejnovějším vybavením často přichází i vysoká očekávání. „Teď už musím něco chytit, když mám takové pruty a navijáky.“ A když nepřijde záběr? Frustrace je o to větší. Naopak rybář s prutem po dědovi k vodě přichází s pokorou. Neočekává zázraky, a o to víc si váží každého záběru, každé ryby. Paradoxně tak může prožít intenzivnější radost než ten, kdo sedí u vody obklopen moderními „hračkami“, aspoň já jsem to tak vždycky měl…
To nejcennější máme v sobě
V konečném důsledku nezáleží, jestli držíš v ruce prut z posledního katalogu, nebo teleskop, který pamatuje dětství. To, co rozhoduje, je tvůj vztah k vodě, k rybám a k samotnému rybaření. Trpělivost, pokora, schopnost vnímat přírodu, to jsou hodnoty, které z nás dělají opravdové rybáře.
Výbava ti může pomoct, ale nikdy tě nenaučí lásce k rybařině. To nejdůležitější totiž není v prutu, navijáku ani v šňůře. To nejdůležitější je v tobě.
Foto: InRybar.cz
