Obří kousance na velrybách, tuleních i tuňácích vyvolaly pořádný rozruch. Vědci se vydali do hlubin Atlantiku pátrat po tajemném predátorovi, kterému začali říkat Sharkzilla. Objevily se dokonce spekulace o geneticky zmutovaném žralokovi, který to má vše na svědomí…
Velcí predátoři budí respekt na souši i pod hladinou. A když se na pobřeží New Yorku začnou objevovat zvířata s obrovskými stopami po kousnutí, není divu, že se rozjede pátrání po tom, co za nimi stojí.
Obří stopy po kousnutí rozpoutaly pátrání
Série záhadných útoků přiměla odborníky vyrazit do míst, kde podle nich mohl žít jeden z největších mořských predátorů Atlantiku.
Celý příběh odstartovaly nálezy velryby, tuleně a tuňáka s masivními ranami, které podle odborníků způsobilo mimořádně velké zvíře. Výzkumný tým vedený odborníkem na žraloky Craigem O’Connellem se proto vydal do oblasti u mysu Montauk na východním pobřeží USA.
Právě odtud se později přesunuli k Hudsonovu kaňonu, obrovskému podmořskému systému, který leží zhruba 160 kilometrů od pobřeží. Místo je považováno za jedno z útočišť největších predátorů severního Atlantiku.
Objevila se i odvážná teorie
Výpravu provázela i kontroverzní hypotéza. Vědci připomněli, že byly v minulosti v oblasti uloženy tisíce sudů s radioaktivním odpadem a některé později vykazovaly známky netěsnosti.
Objevily se proto spekulace, zda nemohl případný únik ovlivnit místní živočichy a způsobit genetické změny vedoucí k mimořádnému růstu některých predátorů. Sami autoři výpravy ale zdůrazňovali, že šlo pouze o nepotvrzenou pracovní teorii.
Kamera zachytila obrovské predátory
Výzkumníci spustili do více než 180metrové hloubky kamerový systém s návnadou. Záběry přinesly první velké překvapení.
Před objektivem se objevila mohutná samice žraloka bílého. Krátce nato kameru navštívil také žralok mako, který patří k nejrychlejším žralokům světa.
Později se ve vodě objevila ještě mohutnější silueta, která kolem týmu pouze proplula a zmizela v hlubinách. O jakého predátora šlo, se tehdy nepodařilo zjistit.
Rozhodující setkání přišlo až večer
Výzkumníci následně použili speciální návnadu napodobující mrtvou velrybu. Ta měla do oblasti přilákat opravdu velké predátory.
Krátce před západem slunce se u lodi objevila mimořádně velká samice žraloka mako dlouhá téměř 3,6 metru. Odborníci se domnívali, že právě takto velký jedinec mohl stát za poraněními nalezenými na mořských živočiších.
Při druhém pokusu se výzkumníkům podařilo žraloka označit satelitním vysílačem a odebrat vzorek tkáně k laboratorní analýze.
Žádná mutace. Jen výjimečný predátor
Laboratorní rozbory nakonec přinesly jasný výsledek. Žádné známky genetických mutací ani vlivu radioaktivity se nepotvrdily.
Výzkum naopak ukázal, že oblast slouží jako významné místo rozmnožování žraloků mako. Právě zvýšená aktivita velkých samic, které loví potravu pro svá mláďata, podle odborníků vysvětluje sérii útoků na větší mořské živočichy.
Přezdívka „Sharkzilla“ tak sice zůstala atraktivním označením celé události, skutečnost byla nakonec mnohem prozaičtější. Místo zmutované mořské příšery stál za záhadnými stopami výjimečně velký, ale zcela přirozený mořský predátor.
Zdroj: New York Post, ilustrační foto: InRybar.cz
Skvělý článek
No nevim od kdy žraloci krmi své mladé a 3.5 metrovy mako neni nic svetoveho splacany članek o nicem.
Mako na kytovce a ploutvonožce útočí spíše výjimečně. Nemá na to ani zuby. Navíc jedinec 3,5 m není žádný obr. Žralok bílý, který běžně dorůstá přes 5 m a je mnohem mohutnější bude nepochybně pravděpodobnějším pachatelem těch kousanců. Navíc je specialistou na požírání tučných soust.