Chyť a pusť. Dva obyčejné výrazy, které se staly symbolem moderní rybařiny. Pro někoho trend, pro jiného životní postoj. Ale skutečný smysl „chyť a pusť“ nezačíná na fotce ani na sociální síti. Začíná ve chvíli, kdy jsi u vody sám a nikdo se nedívá…
Každý rybář zná ten okamžik. Voda je klidná, kolem ticho, ruce se třesou. Ryba v podběráku. Nádherný kapr, přesně takový, kvůli kterému jsi vstával ve čtyři ráno.
Nikdo u toho není. Žádná kamera, žádný parťák s mobilem. Jen ty, voda a ten tichý dech života ve tvých dlaních.
Když u vody není publikum
V tu chvíli nepřemýšlíš nad tím, co vlastně znamená být rybářem. Víš to. Máš to v sobě. Nepotřebuješ publikum. Nepotřebuješ důkaz. Jen si rybu prohlédneš, možná se pousměješ navenek, ale mnohem více uvnitř – a pustíš ji zpátky.
Ne proto, že se to má a je to moderní, ale protože to tak cítíš.
Chyť a pusť není trend. Je to charakter. Je to mnohem víc…
Dnes se o „chyť a pusť“ mluví na každém kroku. Na tričkách, v diskuzích, v marketingových tahácích. Ale skutečná podstata se nepíše v popiscích u příspěvku.
Ukazuje se u vody.
To není póza. To je rozhodnutí. Rozhodnutí pustit ji, i když by se vyjímala na zdi nebo v mrazáku. Rozhodnutí zachovat rybářskou duši čistou. Protože opravdová rybařina se neměří podle váhy v kuchyni, ale podle váhy svědomí. „Chyť a pusť“ sahá však daleko za hranice toho, že rybu chytnete a pustíte. Je to vztah. Vztah rybáře a ryby. Vztah rybáře a přírody. Je to o tom, jak se k nim chováme a jak o nich přemýšlíme.
Když už do toho dávám tolik, tak si aspoň něco vezmu…
Tohle slýchám často. A možná to někdy napadne každého z nás. Vždyť to znáš — povolenka, vybavení, krmení, cesty, desítky hodin času. A pak přijde ta tichá myšlenka: „Když už to všechno stojí tolik, měl bych si aspoň něco odnést, ať se to vyplatí.“
Ale právě v tomhle okamžiku se láme charakter. Protože pokud opravdu chápeš filozofii „chyť a pusť“, tak tě to ani nenapadne. To, co si odnášíš, nejsou filety v tašce, ale zážitky, které tě formují. Ta ryba ti dala víc, než kolik kdy zaplatíš v obchodě. Dala ti klid, nepřenositelnou emoci, napětí, dotek přírody. A když ji pustíš, neodcházíš s prázdnou. Odcházíš s tím nejcennějším – s vědomím, že to děláš správně.
Ryba, která ti něco řekla
Každý, kdo chytá dost dlouho, má v hlavě jednu rybu, kterou si pamatuje. Možná to nebyla ta největší, ale byla něčím jiná. Zůstala v paměti, protože tě donutila přemýšlet. O tom, proč to celé děláš. O tom, že rybařina není o úlovcích, ale o vztahu. Ty chvíle, kdy pustíš rybu a jen stojíš ve vodě, jsou paradoxně ty nejplnější. Nic nevážíš, nic neměříš, nic nefotíš. A přesto víš, že jsi právě prožil něco opravdového. Znáš ten pocit taky?
Když to děláš pro sebe
Můžeš být moderní kaprař s echolotem a bivakem za desítky tisíc. Nebo zkušený pán s bambusákem a krabičkou starých háčků. Na tom nezáleží. Důležité je, co máš v hlavě, když se ryba od tebe odlepí a mizí zpátky pod hladinou. Pokud v tu chvíli necítíš potřebu se pochlubit, ale spíš tichou radost – pak jsi pochopil, o čem „chyť a pusť“ opravdu je.
Ne o pravidlech, ne o trendech, ale o rovnováze. O respektu. O pokoře, která se dá je těžko naučit.
Nebát se být „obyčejný“ rybář
Tahle úvaha patří všem, kteří to dělají poctivě. Všem, kdo rybu pustí i bez publika.
Kdo nechávají po sobě čisto, kdo mají u vody pokoru, kdo se nebojí být „obyčejní“ rybáři s čistým svědomím.
Patří těm, kdo nepotřebují potlesk, aby věděli, že udělali správnou věc. Těm, kdo loví ne kvůli trofeji, ale kvůli pocitu. Těm, kdo chápou, že „chyť a pusť“ je o rybářském srdíčku.
foto: InRybar.cz
Hezky napsáno, s citem a jsem přesvědčen, že tomu, co píše, autor opravdu věří. Stejně s ním ale nemohu souhlasit. Když přijdu k vodě, jdu pro rybu, protože to je to, o čem rybářství odedávna je a bylo. Přijdu, posbírám vajgly, utrhané silony, háčky a občas plechovku od kukuřice. Je mi 37 a přijdu si jako dědek, když si vzpomenu na to, jak bývalo kolem vody prázdno. Dávám na háček první žížalu/kukuřici a chytám. Občas vytáhnu něco jiného než kapra. Co s rybou? Ještě před rokem jsem cejny, jelce a plotice pouštěl. Jednou za rok jsem si udělal salát a tím to končilo. A pak se ze mě stal programový masař. Proč? Asi se to zlomilo, když jsem vytáhl podoustev jen s polovinou tlamky. A i to málo, co jí zbylo, bylo rozpíchané od háčků. Kolikrát už ji asi někdo pustil, protože šel k vodě za zážitkem nebo i za větší rybou? Pustil jsem ji a v tu chvíli mi ze sebe samotného bylo špatně. Jak si před sebou můžeme obhájit, že stresujeme, týráme rybu jen pro vlastní potěšení a zážitek? Chápu, že lidé z chyť a pusť budou mluvit o respektu, podložce, dezinfekci a vůbec šetrném zacházení s rybou a sám tohle všechno použiju, když vytáhnu podmírovou rybu. Ale co to změní? Pořád je na konci vlasce zvíře s propíchnutou tlamou, které netuší, co se děje, a které něco někam táhne. Můžeme se dohadovat o tom, jestli ryba cítí bolest a házet po sobě vědeckými studiemi. Ale ať už bolest cítí, nebo ne, stres a strach toho zvířete si před sebou samým dokážu obhájit, jen když potom skončí na talíři. Něco jíst musím a budu radši, když to bude ryba, která žila svobodný život v řece než kuře nebo prase z velkochovu.
Zdravím Vás, Tomáši! Díky moc za férový a upřímný komentář.
Váš pohled vlastně chápu, dává to smysl, ale především tam vidím Vaši zkušenost, kterou je z textu cítit. Každý z nás se u vody dřív nebo později dostane k podobné otázce: „Proč to vlastně dělám?“ A vaše odpověď – že když už rybu vezmete, tak s respektem a smyslem – je podle mě úplně v pořádku.
„Chyť a pusť“ pro mě nikdy neznamenalo zpochybňovat ty, kdo si rybu vezmou. To vůbec ne. Není to soutěž mezi „masaři“ a „pouštěči“. Je to jen jiný pohled na stejnou vášeň.
Každý z nás má tu hranici jinde – a důležité je, že nad tím vůbec přemýšlíme.
Jsem odkojený řekou – pstruhy a lipany, a proto můj pohled může být zkreslený a možná někdy lehce úzkostný. Neberte článek jako dogma, spíše jako něco k zamyšlení. Děkuji za to Vaše!
Petrův zdar,
Jirka
Chápu váš pohled,ale myslím že všichni jsme chyť a pusť, protože kdyby tak musíme vzít každou rybu co vytahneme a to nedává smysl.proto jsou míry ryb a i ty malé mají hubu rozmíchanou.takze je stejně všichni “týráme” pokud na ně chodíme.s