Rybařina byla vždycky plná emocí. Radost z úlovku, vztek z neproměněného záběru, ticho u vody, které člověka srovná líp než kdejaká terapie. Přesto mám čím dál častěji pocit, že největší nervozita už dnes nevzniká u vody, ale v hlavách rybářů, a hlavně v komentářích.
Stačí otevřít sociální sítě. Fotka ryby, úsměv, krátký popisek. A místo přirozeného „gratuluju“ přichází kontrola. Váha. Podložka. Pozadí fotky. Úhel záběru. Délka pobytu ryby mimo vodu. Všechno je okamžitě pod drobnohledem, jako by šlo o soudní proces, ne o rybářský zážitek. Je to tak správně?
Rybářští rozhodčí bez píšťalky
Ano, pravidla a péče o ryby jsou důležité. O tom žádná. Jenže kdy se z odpovědnosti stal bič? Kdy jsme si zvykli, že první reakce není radost za druhého, ale podezření, že to celé nějak „nevyšlo podle předpisů“?
Zvláštní je, že nejpřísnější bývají často ti, kteří u vody zrovna nejsou. V zimě, při špatném počasí, nebo když se zrovna nedaří. Jako by frustrace z vlastního neúspěchu hledala ventil a sociální sítě ho ochotně nabídnou.
Každý z nás to zná. Několik pozitivních reakcí, jedna negativní a v hlavě zůstane právě ta jedna. Ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že bodne. A někdy bodne víc, než si autor komentáře dokáže představit.
Najednou už nejde o rybu. Jde o pocit, že musíš obhajovat vlastní radost. Vysvětlovat. Dokazovat. A to je moment, kdy se něco láme.
„Dobře vylosováno“ jako česká specialita
Tak třeba v závodním rybaření máme jednu zvláštní disciplínu: umění shodit cizí úspěch bez jediného sprostého slova. Stačí dvě slova – „dobře vylosováno“.
Řekneš to s úsměvem, poplácáš po rameni a máš pocit, že jsi byl vlastně milý. Jenže mezi řádky zazní jasná zpráva: nebylo to o tobě.
Přitom všichni víme, že i na „dobrém místě“ se dá závod prohrát. Rozhodují drobnosti, zkušenost, hlava. A hlavně schopnost zvládnout tlak. Přesto máme potřebu úspěch relativizovat. Možná proto, že cizí radost nás občas bolí víc než vlastní neúspěch.
Když se styly míjejí, ne respektují
Napětí ale nevzniká jen na internetu. Stačí jeden revír a tři různé přístupy. Kaprař, který chce klid a prostor. Závodník, který chytá na kvantitu, a rekreační rybář, který si přišel hlavně odpočinout.
Nikdo z nich nedělá nic špatně. Přesto se na sebe často dívají skrz prsty. Místo domluvy přijde tiché pohrdání. Nebo otevřený konflikt.
A pak se divíme, že někdo přestane chodit k vodě. Ne proto, že by nebyly ryby. Ale proto, že atmosféra přestala dávat smysl.
Možná stačí málo
Nikdo nechce svět bez pravidel. Ale možná by stačilo víc empatie a míň ega. Víc „dobrá práce“ a míň „další kapr v trojobale“. Víc snahy pomoct a míň potřeby se předvést.
Protože rybařina není jen o rybách. Je o lidech kolem nich. A jestli má mít budoucnost, bude stát na tom, jestli dokážeme cizí radost unést a třeba ji dokonce i sdílet.
foto: InRybar.cz
Dobře napsáno!
Dobrý den,
Chodím na ryby několik desetiletí. Zažil jsem u vody moře krásných chvilek jen tím ,že jsem tam prostě byl. Vnímat okolní přírodu,přemýšlet, plánovat.Když se zdařila ryba,byl to krásný bonus. Bohužel v dnešním světě se lidská mentalita změnila k horšímu,a to ve všech směrech. Zakořenila se zloba,závist,prospěchářství i nepřejícnost. Je to vidět dnes všude. Velkou roli hrají média a sociální sítě.Když to vidíte, dnes je 90% příspěvků negativních,oplzlých,a bez jakékoli sebereflexe. Příspěvky o přírodě ,umění nebo o tvořivosti pomalu člověk nenajde. Hloupé komentáře jsou ve všech skupinách, ale poravdě u rybářů bych to nečekal. . Lidi nekažme si ho hloupým chováním, leštěním ega a závistí. Užijte si ty krásné chvíle a mějme úctu ke kolegům i k tomuto krásnému sportu.
Hezký den a Petrův zdar.
Zdravím Pavle, máte úplnou pravdu! Díky za příspěvek. Petrův zdar!
Hezký článek.