Konec úhořů v českých vodách aneb jak jsme (ne)vyhubili další rybí druh (1. díl)

Populace úhoře říčního dramaticky klesá. Podle některých odborných zdrojů došlo k poklesu úhoří populace o 90 až 99 procent! Je tedy nadmíru zřejmé, že tato jedinečná ryba mizí z našich vod. Proto se rybáři snaží jejich počet navýšit, zejména pak umělým vysazováním. Jenže prozatím to je z jejich strany marná snaha. Navrácení úhořů do našich vod nadále brání několik velkých překážek, které mohou v konečném důsledku úhoře v tuzemsku zcela vymýtit.

Úhoř říční patří k našim nejtajemnějším a nejzvláštnějším rybám. I proto se pro mnohé rybáře stal srdcovou záležitostí. Už jenom jeho charakteristický hadovitý tvar vzbuzuje pozornost. Díky tvaru těla patří úhoři z energetického hlediska k nejúspornějším rybovitým plavcům. Jsou na tom dokonce čtyřikrát lépe než salmonidé (např. losos).

Úhoř je charakteristický i svou odolností, což dokazuje i ten fakt, že se dokáže omezenou dobu pohybovat i na souši! Tohoto zajímavého jevu dosahuje díky schopnosti jeho kůže, kterou dokáže přijímat kyslík.

Fascinující životní příběh  

Celý životní cyklus úhoře patří k obdivuhodným přírodním úkazům. Za temných nocí, kdy noční krajinu neosvětluje ani měsíční svit, začínají po říčních dnech táhnout početná hejna úhořů. Míří na místo, kde se narodili – do Sargasového moře. Celá tato nebezpečná pouť, která patří k nejkritičtějším obdobím jejich života, úhořům trvá 1,5 roku. Migrace probíhají ve dvou obdobích. První začíná v březnu a trvá až do května, a druhé intenzivnější migrační období začíná v srpnu a končí v říjnu.

Úhoři zažívají v době migrace několik fascinujících proměn. Při tahu jejich zbarvení získává stříbřitý nádech, zvětší se jim oči (vyšší citlivost sítnice) a ztloustne kůže. Úhoři v době migrace navíc zcela přestávají přijímat jakoukoliv potravu, což je způsobeno adaptací na oceánskou migraci. Za tu dobu, než úhoři doplavou do Sargasového moře, ztratí téměř pětinu hmotnosti svého těla.

Po roce a půl úhoři doplavou do Sargasového moře, které leží v Atlantském oceánu u břehů Severní Ameriky.  O Sargasovém moři se mluví jako o podmořské krajině bez života. Přesto se zde v 100 až 500 metrové (některé zdroje uvádí až v 700 metrové) hloubce nad 7 kilometrovou propastí úhoři třou. Tam, kde jedněm život začíná, druhým končí. Dospělí úhoři totiž po vytření uhynou.

Ovšem každá samice předtím vytřela až 700 tisíc jiker. Teď začíná cesta úhořím potomkům. Ti následně cestují 3 až 4 roky s pomocí Golfského proudu zpátky ke břehům Evropy. Úhoři se za tu dobu vyvinou z larválního stádia na monté, což je označení pro drobné úhoře do 8 centimetrů délky.

Drobní úhoři se po dosažení břehů Evropy snaží dostat do říčních toků. Jedna část zůstává už v ústích řek. Z těchto jedinců se stávají samci. Ti úhoři, kteří se proderou až do vnitrozemí, budou samice. Celý tento životní cyklus je fascinujícím přírodním úkazem, který patří k jedněm z nejzajímavějších v živočišné říši.

Úhoří protivníci

Jenže tento jedinečný životní cyklus je v současnosti v ohrožení. Úhořů totiž nebezpečně ubývá. Možných příčin, které stojí za úbytkem úhořů je více, a každá má na současnou populaci úhořů určitě nějaký vliv.

Mezi jedny z největších příčin, které stojí za mizením úhořů z vod, jsou vodní stavby v tocích, které brání migraci těchto ryb. Jde především o vodní elektrárny. V současnosti je naše říční síť pro úhoře prakticky neprostupná. Pouze některé úseky Labe nebo Odry ještě umožňují úhořům odcestovat do oceánu. To, že naše řeky jsou pro migraci velice nevhodné, prozrazují i vědecké odhady.  Podle nich je migrační úspěšnost úhořů v Labi pouhých 16 % a v Odře 22 %.

Pokud se situace okolo průchodnosti řek nezlepší, je prakticky nemožné úhoře zachránit. V současnosti je situace tak špatná, že populace tuzemských úhořů je závislá na umělém vysazování, kdy se dováží malí úhoři přímo z lovišť na pobřeží.

Mezi další příčinu úbytku úhořů se řadí i parazit jménem krevnatka úhoří (Anguillicola crassus). Jde o nebezpečného tvora, který parazituje v plynovém měchýři úhoře a saje krev. Úhoře přítomnost krevnatky uvnitř jeho těla oslabuje, ale i přesto není parazit původcem jeho úhynu.

Silně napadení úhoři velkým počtem hlístic mají v plynovém měchýři i uhynulé parazity, což vede k zamezení kontaktu plynového měchýře s trávicí trubicí. Následně vlivem naplnění plynového měchýře hlísticemi klesá koncentrace kyslíku v tomto orgánu. A to vede ke snížení přizpůsobivosti úhoře ke stresovým podmínkám (například nedostatek kyslíku ve vodní nádrži vyvozený vysokou teplotou vody nebo bakteriální infekcí). A právě tento konkrétní fakt (kyslíkový deficit nebo bakteriální infekce) v konečném důsledku vede k úhynu ryby, a ne krevnatka.

Tento parazit se poprvé objevil v Německu na začátku 80. let minulého století. Následně se kvůli přepravě úhořů rozšířil do nejrůznějších končin Evropy. A v roce 1991 tohoto parazita poprvé objevili i u nás v řece Labi. Krevnatka úhoří například stojí i za masivním úhynem úhořů na Vranovské přehradě.

K dalším problémům, které sráží populaci úhořů kde dnu, patří například i klimatické změny, zejména pak odklon Golfského proudu. Dále jde i o habitatovou degradaci, kdy dochází ke znehodnocení míst, kde úhoř žije. No a v neposlední řadě za úbytkem úhořů stojí i nadměrný rybolov, protože úhoř je vyhledávanou pochoutkou.

Má úhoř šanci na záchranu? Podělte se o svůj názor v diskuzi!

Příště: Řešení problému (nastínění řešení problému s úbytkem úhoře ze strany ministerstev životního prostředí a zemědělství, postoj vodních elektráren k problematice úbytku úhořů říčních). 

Autoři: Jakub Žák a Viktor Krus