Stříbrný pohled na Mistrovství České republiky v přívlači z lodě

Na jaře letošního roku mě Radek kontaktoval s nápadem zorganizovat v rámci Iron Claw teamu naši účast na Mistrovství ČR v přívlači z lodi. Dvoudenní závod se odehrál ve dvou kolech v Žernosekách, na staré pískovně spojené průplavem s Labem. Druhé kolo pak probíhalo na řece.

Dorazil jsem ve čtvrtek večer, připravili jsme náš člun s motorem a já měl možnost seznámit se s budoucím revírem. Všudypřítomný bolení koncert nám dával naději, že můžeme zabodovat s naší tajnou zbraní – woblerem Ablet Jerk z dílny firmy Lovec-Rapy. Tento bezlopatkový krasavec již dříve dokázal, že umí zabodovat i u tak tajemné ryby, jakou bolen bezesporu je.

Při přípravě našich nástrah jsme potěšili nejednoho, a zejména guru přívlače z lodě Honzu Pánka, který naše snažení okomentoval slovy: „Děláte mi radost chlapci, tady jste s woblery bez šance“. My věděli svoje a oba dva jsme spolkli odpověď s myšlenkou, že výsledek bude mluvit sám za sebe.

Před dnem D

Konečně! Přišel trénink. Vydali jsme se vyzkoušet jak budou reagovat boleni na woblera. Bylo slunečné počasí, voda se silným zeleným zákalem od sinic a hlavně, všude jsme slyšeli typické šplouchance. Prohazovali jsme rychle vedenou nástrahou ta nejlepší místa. Voda kolem nás se vařila od lovících predátorů a úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Během hodiny jsme nachytali asi pět těchto stříbrných torpéd a mnoho záběrů jsme neproměnili. Žasnul jsem nad tím, jak neuvěřitelnou zbraň jsem držel v rukách. Ablet Jerk je 5 centimetrů dlouhý a asi 3,5 gramů těžký. Bylo třeba ho superrychle vláčet a neustále drobně škubat prutem. Nástraha připomínala pohybem zmatenou rybku a závar na hladině vždy dal znamení, že jsme přelstili dalšího bolena.

Po tomto koncertu jsme se dohodli, že nemá cenu učit ryby, čím je budeme v neděli chytat a rozhodli jsme se jet na Labe. Z řeky jsme měli strach, protože zde nelovili boleni tak jako na pískovně. Bylo třeba ryby hledat a vymyslet strategii na sobotní závod. Tápali jsme, tak jak jsem čekal. Okouni na mikronástrahy reagovali sporadicky. Chytili jsme pár tloušťů a já se zoufale díval na Radka, co zítra vymyslíme.

Vzhledem k tomu, že se počítala váha ryby a já jsem v životě nachytal mnoho tloušťů, byla taktika jasná. Vycházela z mého poznání tlouští přívlače. Tak tedy, naše cílová ryba se ráda zdržuje v blízkosti břehů, kamenitých i zarostlých. Miluje proud a je plachá. Z této rovnice vyšla jen jedna strategie: Budeme chytat z lodi zhruba 15 metrů od břehu, budeme se nechávat unášet proudem, abychom měnili místa a dráždili nové a nové tlouštíky. Nástraha? Tloušťobijec Humpy ve velikosti 4 centimetrů a barvě modrobílé, tzv. bílý duch, který je fenomén na mnohé ryby. Pro pestrost jsem se domluvil s Radkem, že bude chytat na třpytku.

Na startovní čáře

V den závodu jsme se vydali na místo, o kterém Radek věděl, že je plné tloušťů. Bohužel jsem ho nemohl donutit chytat na třpytku, a tak se na našich prutech ocitl dvakrát Humpy v barvě bílo-modré a modré. Opatrně jsme prohazovali břeh a pomalu vláčeli. Minuty utíkaly a stále nic. Nervozita nám ubírala úsměv na rtech. Opouštěla nás víra v naše schopnosti.

Konečně! Záběr. První tloušť se nechal zlákat nástrahou a já ho táhl k lodi. Měl zhruba čtvrt kila a já se těšil na první bodovanou rybu. Bohužel, než stačil Ráďa vytáhnout podběrák, byla ryba ta tam. Nebudu zde rozepisovat barvité výrazy, jimiž jsem vysvětloval parťákovi, jak je důležité rychle podebírat, nicméně zřejmě to pomohlo, neboť od této chvíle jsme již každou rybu podebrali.

Naše taktika vycházela. Nechali jsme se v bezpečné vzdálenosti nést proudem a přesnými hody jsme prohazovali břeh. Bylo třeba házet několik centimetrů od břehu. Moc nám pomáhal vesly rozhodčí, přítomný přímo na lodi. Jmenoval se Láďa, ale já jsem mu z nějakého důvodu neřekl jinak než Karle. Karlovi to nevadilo a hezky se na nás usmíval a fandil. Za celé 2 dny pronesl zhruba dvě věty a většinou z jeho úst vycházelo nám tak dobře známé: „Hmmm“. A to dokonce i během telefonátů. Při hovoru s konkurenčím týmem dokonce nezaznělo žádné jiné slovo, až jsme se začali obávat kódového šifrování tohoto citoslovce. Například jednou „hmm“ znamená třpytku, dvakrát „hmmm“ znamená wobler.

Setkání s velikány

„Davide, pojďme to vyzkoušek k těm betonovým pilotům,“ vytrhl mě ze závodní letargie Radek. „Mohlo by tam něco být,“ přesvědčoval mě. „Ok Ráďo, jedeme,“ řekl jsem a Karel nasměroval loď hezky bokem. Koukám na Radka a vidím, že má záběr. Něco nadvakrát zaútočilo na jeho woblera a hned uhánělo do bezpečně hloubky. Ultralight prut a vlasec 0,12 mm. Ideální kombinace na velikána řeky. Smotal jsem prut a s vystrašeným výrazem sledoval počínání kolegy. Vidím prohnutý prut k prasknutí, ještě vystrašenějšího Radka a Karla s úsměvem, který ho nikdy neopouští.

„Opatrně, opatrně, to dáme Radku,“ křičím a sám tomu nevěřím. Ryba si s námi dělá, co chce a my bezmocně unášeni řekou doufáme v zázrak. Ryba je přilepená ke dnu a snaha o její zvednutí je marná. Nyní nepochybujeme, že máme sumce a proto se rozhodujeme k zoufalému činu. Pokusíme se dravce silou vyzdvihnout k lodi. A jde to! Metr za metrem získáváme převahu a pod lodí se vyvalí spousta bublin.

„Metrový bolen a za hubu,“ vykřikne Radek a v té chvíli se ryba vypíná. Vidím zoufalství a zklamání v jeho očích. Je nám do breku. Po patnáctiminutovém zápase se trofejní bolen vrací zpět a my jsme bez bodů a s velkou ztrátou času. Karel komentuje celou situaci slovy: „Hmmm“.

Nezahazujeme flintu do žita a jdeme se prát dál. Prohazujeme břehy a Humpy dělá zázraky. Pravidelně se nám daří chytat tlouště kolem 250 g. Po šesti hodinách tokového chytání, kdy zbývá do konce závodu něco kolem osmi minut, navrhuji jít prochytat druhý břeh, který je zarostlý a je tam mnoho nádherných míst se spadlými stromy. A právě v jednom takovém místě přichází druhá infarktová situace. Radek pět minut před koncem zapřahuje rybu, která nás opět vyváží směrem na volnou vodu a my bezmocně sledujeme ubíhající čas. Ať děláme, co děláme, pět minut po konci závodu vytahujeme na Humpyho sumce 70 cm a 2 kg, který by nás katapultoval na absolutní vítěze prvního kola. S třesoucími se rukama a náladou pod psa dojíždíme k molu, kde dáváme znechuceně interview.

Druhý den

Druhý den závodu přináší pro nás mnohem nadějnější místo. Máme přeci natrénováno na Ablet Jerka a víme, že nachytáme mraky bolenů. Ale víte, jak je to na rybách. Na rozdíl od pátečního tréninku se podmínky diametrálně mění. Místo sluníčka jsou k vidění mraky, zima, vítr. A voda zakalená od sinic je najednou čistá.

Boleni skoro neloví a my stojíme před závažným rozhodnutím. Jít na velkou rybu a riskovat ztrátu celého kola, nebo se snažit o okouna? Po hodině objíždění okounových míst s minimem úspěchu beru odpovědnost na sebe a rozhoduji: „Jedeme do bolení zátoky, kašleme na okouna.“ Radek vše komentuje strohou větou: „A je Ti jasné, že je to Tvoje poslední rozhonutí?“

Jsme nervózní. Po dvou hodinách lovu žádný výsledek. Boleni neberou. Nevíme, jak chytají ostatní lodě. Stále nic. Prosím svatého Petra o zázrak, ale přesto věřím, že máme správnou taktiku. Všechno nebo nic.

A konečně, ve chvíli, kdy k nám přijíždějí Vydry (rybářská televize) zapřahuji tolik očekávaného bolena! S třesoucí rukou s ním zápolím a očima ho nutím vlézt do podběráku. Je to silná ryba, která nám nechce rozhodně zapsat body a před kamerou předvádí doslova divy. Radek se naučil mistrně podebírat a za 5 minut máme v lodi krasavce 60 cm a 2 kg. Jsme nadšeni. Tak velkého jsme nechytili ani při tréninku. Skáčeme jako šílení, objímáme se a Karel dostal dokonce pusu. Aby toho nebylo málo, po pěti minutách přidávám dalšího bolínka okolo 45 cm, který neodolal fenomenálnímu Ablet Jerku v barvě oranžově-stříbrné. Jsme nadšení. Do konce závodu bez přestání házíme jen s Abletem, ale docilujeme jen několika promarněných záběrů.

Co dodat více? Taktika, nástrahy, souhra týmu. To vše vedlo k nádhernému celkovému třetímu místu, ale protože první místo vyhrál mistr světa z Polska, umisťujeme se v rámci ČR na krásném druhém místě!